OLGA REVILLIOD (1891 - 1978), dcera presidenta Masaryka

03.09.2013 14:45

Od nejútlejšího dětství mám živé vzpomínky, jakého jsem měla dobrého „tatu“. Jak měl zájem na všem, jak měl pro nás čas! Respektoval naše sklony a jen s námi otevřeně mluvíval o volbě studia, aniž na nás chtěl mít rozhodný vliv. Povzbudit, co je v povaze dobrého, věřit v schopnosti a výsledky, ale nemodelovat duši dítěte podle svých vlastních ideálů a přání. Přesto byla velmi dobrá disciplína.

 A jaká pomoc to byla, za studií, mít otce, který byl živou encyklopedií! Ovšem on nevěřil na „dření“. Chtěl, aby nám studia dala pracovní metodu. Věřil, že takový žák víc dokáže, který dovede najít ve slovnících všechno, čeho potřebuje, než takový, co umí všechno nazpaměť a je ztracený, když něco zapomene. Kdykoliv se mluvilo o něčem, co jsme přesně neznali, tata vždycky přinesl slovník nebo veliký atlas anebo nás poslal najít to pořádně.

Je jisto, že jsme musili v sobě překonat pýchu, být dětmi velkého muže. K tomu nám tata pomáhal svou prostou srdečností a jednoduchostí. Mluví s Vámi vždy tak, jako by se sám při tom rozhovoru učil. Je možno mít pocit rovného s rovným. Nikdy se na nás děti nedíval svrchu, jak to činívají někteří dospělí ve své nafoukanosti dorostlých, když mluví s dětmi, „které ještě ničemu nerozumějí“.

Bylo mi, myslím, jedenáct let, když jsem jej poprvé slyšela mluvit veřejně: o Husovi. Tehdy jsem najednou objevila ještě jednu dosud mně neznámou osobnost: vedle „svého taty“ jsem poznala veřejně činného a známého muže Masaryka. Toto prvé objevení jakési dvojakosti v mém poměru k vlastnímu otci mi dalo úkol vyrovnat ji a respektovat, že ten Masaryk patří i druhým, ba často především druhým. A přece dosti záhy obě osobnosti mi splynuly v jednu osobnost, velikou a milou. A podle situace jsem mohla apelovat na jednu nebo druhou stránku této nevyčerpatelné studně.