HERBERT REVILLIOD (1921 - 1945), vnuk presidenta Masaryka

03.09.2013 14:46

Masaryk byl dědečkem, a to vřele milovaným. Když jsme byli my, jeho vnuci, ještě velmi malí, president si s námi rád hrál. Šplhával jsem na jeho ramena, bral jeho krásnou čepici se stuhou čestné legie, dával jsem si ji na hlavu a president mě pak vozil. Pískával na naši malou dětskou píšťalku a my jsme tloukli na bubny. A jednou v Lánech, o několik let později, vzal mi z rukou housle a začal hrát svou oblíbenou píseň Teče voda, teče, s velkou radostí a správně. Neměl housle v ruce téměř sedmdesát let!

Nikdy nedovedl mařit čas umělými radostmi. Začal život jako chudý člověk a nikdy nezbohatl. Základním cílem jeho života bylo, odkrýti omyl a najíti pravdu. Nikdy nedbal, nikdy netoužil po pohodlném životě v zámcích, jež se mu jako presidentu nabízely. V lánském zámku měl prostou železnou polní postel. Ložnice byla mu i studovnou. Bylo tam několik map; stěny byly zakryty knihovnami a pověstnými „holubníky“, do nichž ukládal své poznámky, pozorování, výstřižky. A uprostřed toho prostranného pokoje s okny na tři strany byl vysoký psací pult, při němž pracoval stoje.

Tážete-li se, který tělesný rys byl mi u něho nejnápadnější, řekl bych, jeho oči, tak jasné a tmavé! V nich jste viděli dokonalou poctivost. Byl to otevřený pohled od srdce k srdci, mluvil více než slova. A slov namluvil dědeček velice málo. Usmál-li se, viděli jste celý vějíř vrásek u očních koutků nad tvářemi.

Vzpomínky mého dětství ukazují k jeho věčným ctnostem: lásce k pravdě, lásce k práci a zkoumání, skromné touze poučovati se v každém okamžiku, k prostotě a humoru. Ty ctnosti T. G. Masaryka nikdy neopustily.