DR. VLADIMÍR KUČERA, úředník Kanceláře presidenta republiky

03.09.2013 14:45

Pozdní léto 1920, zámeček v Hluboši u Příbramě.

S něžností před cizími tajenou chodíval president co chvíli od práce ke své churavé ženě, která si oblíbila pokojík se zimní zahradou vedle trochu zešeřelé, dubem vykládané jídelny. Zahlédl jsem jednou presidenta, jak pohladil svou ženu po čele a podíval se na ni očima plnými něhy. Bylo mi, jako bych se přistihl při čtení cizího dopisu. Chtěl jsem tiše odejít a počkat v presidentově pracovně, ale staré parkety mě prozradily. Zůstal jsem stát s blokem a tužkou v ruce, hodně v rozpacích. „Už jdu, počkejte!“

A když jsme se vrátili do pracovny, dal mi ruku na rameno: „Tak bych rád, aby se mamě (s krátkým „a“, stejně jako v Masarykově rodinném názvu „tata“) dobře vedlo, pořád. Jsem jí moc dlužen za válku. Ona a Eliska to za mne doma zle platily…“