DR. IVAN LAICHTER

03.09.2013 14:41

President Masaryk má rád děti jako každý člověk dobrého srdce, ale měl vždy i velké pochopení pro jisté dětské rysy, které si ta šťastnější polovina lidí dovede s sebou odnésti do života. I přes úmornou a zdlouhavou práci let válečných a své osobní útrapy si i jako president zachoval svěžího ducha a pochopení pro radosti mládí. Asi před třemi roky, když jsme jednou seděli po večeři v úzkém rodinném kruhu okolo útulného lánského krbu, vyzval mne pan president, abych vypravoval, jak se mi přihodila jakási nehoda v Tatrách. V zájmu pravdy musím tu bohužel poznamenati, že jsem si nehodu, jež mohla míti vážné následky, zavinil lehkomyslnou neopatrností při horském sestupu a že jsem tudíž plně zasloužil výtky, jimiž mne rodina a známí častovali. Když jsem tenkrát dokončil vypravování, rodiče dychtivě čekali, že uslyším od pana presidenta náležité ponaučení. Jaké však bylo překvapení, když pan president místo výtek jal se s úsměvem vypravovat, co oni vyváděli v mládí: „Tam na vesnici jsme my kluci hor neměli a tak jsme si je nahrazovali tím, že jsme lezli na kostel a chodili po jeho hřebeni.“ Nepromluvila tedy opatrnost stáří, nechápající už nerozumu mládí, naopak, ozvaly se vzpomínky na bujnost raného věku, stále svěží a mladý duch…