BOHUMIL ZBOŘIL, kapelník a muzikant v Miloticích

03.09.2013 14:42

Psal se rok 1924. Hrával jsem tenkrát s hovoranskú kapelú a vítali jsme pana prezidenta T. G. Masaryka na Čejči, kde se učil krátký čas kovářskému řemeslu, než odešel studovat. Pro všechny přítomné to byla nezapomenutelná událost. Kdo by nechtěl vidět našeho prvního prezidenta? Vždyť to bylo téměř neuvěřitelné, rodák od nás, z chudobné rodiny a stojí v čele státu. Každý si ho přál alespoň vidět, třeba z dálky, ale největší zážitek měli ti, co byli nejblíž…

Čejči věnoval pan prezident dopoledne a po obědě odcestoval do sousedních Čejkovic, kde měl kamarádku, s kterou sedával ve škole. Vzpomínám si, že nás muzikanty tam přivezli ještě předtím na vozech. Bylo to někde na kopci, kde byly malé domečky, malá okénka a vystrčené „žúdro“. Zahráli jsme před domem asi tři skladby a poté již přijíždělo pět aut. Ze třetího vystoupil prezident…

Jeho kamarádka vyšla před dům v čejkovickém kroji. Když uviděla T. G. Masaryka, jak se k ní blíží, dala se do velkého pláče. Naříkala, jako by se jí něco stalo… Byl jsem od ní pouhé čtyři kroky, a tak jsem vše dobře viděl a slyšel. Prezident se k ní přiblížil, pohladil ji po tváři, políbil ji na čelo a řekl:

„Marie, proč pláčeš, Ty nemáš radost, že jsem za Tebou přijel?“ Ona odpověděla plačícím tónem: „Když Ty jsi velký pán a já nevím, jak ti mám říkat…“.

Už neřekl Marie, ale: „Mařko, tak jak jsi mně říkala ve škole, Tomášu a hneď mně tak řekni!“

Konečně se trochu usmála, vzala ho za ruku a odvedla do rodného domečku.

Navždy mně utkvěla představa a vzpomínka na tuto dávnou událost v Čejkovicích. Vidím pana prezidenta jako dnes…