AUGUSTIN BARTOŠ, pedagog, odborník na výchovu tělesně postižených dětí

03.09.2013 14:43

Čekali jsme pana presidenta, který přislíbil podívati se na ten náš Jedličkův ústav. Nečekal jsem, co řekne o naší práci – dovedl být vždy shovívavým – ale chtěl jsem věděti, co řekne o těch našich dětech.

Pan president přijíždí. Vzpřímený, vchází dlouhým krokem a už jdeme procházkou ústavem. S trvalým zájmem poslouchal poznámky o organizaci, našich zásadách, metodách a prostředcích, o léčení, škole a dílnách – a jenom zřídka pustil do mého monologu kusou zkoumavou otázku.

A tak jsme přišli až do naší školy. Ale tady nechám mluviti zápis jednoho z mých chlapců. Zdeněk si zapsal po návštěvě toto:

„Když mi náš pan ředitel řekl, že bych mohl pana presidenta přivítat, bylo mi, jako bych polkl svůj vlastní jazyk. Bylo mi najednou horko a zima; nevěděl jsem, co na to říci. Představoval jsem si, jak do naší třídy vstoupí muž přísných očí, zamračený a odměřený, Myslil jsem na to i v noci.

A druhého dne přišel vysoký pán bílé hlavy, usměvavý a v očích samá dobrota. Rázem mě tréma přešla a už jsem s odvahou podával panu presidentovi knížku o našem kresebném kumštu. Řekl jsem mu několik svých vět na uvítanou a pan president se mě pak vyptával na náš domácí časopis, který dávám dohromady každý měsíc. Listoval v některých číslech, prohlížel obrázky a místy také text. Byl spokojen, líbil se mu, sám to řekl. A když odcházel dále, podal mi ruku a řekl: „Na shledanou, redaktore!“ Nikdy jsem nebyl tak hrdý jako tenkrát.“

Bylo ještě několik zastávek na naší procházce ústavem a pak pan president odejel. Mnoho jsem toho dopoledne vycítil, něco se dověděl – ale to nebylo všecko.

Až po třech letech. To byla kreslířská výstava v Praze. Našlo se tam také kousek místa pro práce našich dětí. Pan president prochází s družinou po výstavě, zastavuje se nad pracemi na stolech, přehlíží skokem stěny výkresů a přichází do našeho koutu. Přelétl zrakem sousední oddělení, zastaví se na našem a už se obrací na vzácného anglického hosta v průvodu a – vysvětluje mu způsob práce v našem ústavě. Co řekl tenkráte pan president jako průvodce po našem oddělení o organizaci a práci našeho ústavu, to si dobře schovám. Stojí to za to. Ale o dětech, to patří sem. President se dívá zamyšleně se založenýma rukama na kresby na stěně a pak živě vypravuje o některých zmrzačených dětech svému sousedu anglicky a pokračuje: „To je radostné vidět ty děti při práci. Já jsem tam u nich byl. Některé pracují třeba jen nohama. A pěkně. Však tu to máte na obrázku. To zde jsou práce bezrukého hošíka, to zde zase kreslil ochrnutý chlapec. A takových je tam daleko přes sto.“

Pan president tedy vzpomněl na naše zmrzačené děti po třech letech. A v tom, jak se ujal úkolu informátora a jak na ty děti vzpomínal, mám potvrzenu jeho ušlechtilou lásku k dítěti, a co víc, jeho lásku k poslednímu z dětí, k mrzákům. Jeho radost z denních zápasů, úspěchů v práci a drobných vítězství těchto dětí to silně podtrhují.