ANTONIE DLABALOVÁ

03.09.2013 14:43

Naše rodina Seydlerova žila déle než dvě léta ve velmi intimním denním přátelském styku s rodinou Masarykovou. Bylo to od podzimku 1884 do května 1887. Pamatuji se jasně na veselé skotačení i hry u Masaryků, kterým zesnulá paní presidentová shovívavě přihlížela. Ale nejraději jsme byli my, děti, přišel-li do našeho kruhu sám profesor Masaryk.

Jeho laskavý pohled stával se shovívavým, plným něhy. Účastnil se všech her dětských: Na zahradnici, Na prstýnky, Na hledání náprstku podle hudby, s každým dítětem hezky promluvil, vyslechl jeho dětské žvatlání, posadil si nás menší na klín, pohladil po vláskách, zažertoval s jemným humorem, což mistrně uměl. Žádné dítě necítilo se jeho žertem dotčeno nebo uraženo. Naopak, čekali jsme toužebně na jeho šprýmy a hleděli jeho pozornost svésti na sebe. Cítili jsme se nesmírně povýšeny, žertoval-li s námi, a po jeho odchodu dětský pokoj vždycky nápadně ztichl, zesmutněl.

Když Masarykovi bydlili na Hradčanech, v bytě s překrásnou verandou, z níž byla vyhlídka na celou Prahu, navštívili jsme je jedné zimní slunečné neděle. Bylo mi divné, že nevidím pana profesora. Jelikož nikdo z dětí o něm nemluvil, soudila jsem, že není doma. Měla jsem nesmírně ráda jejich verandu s velkolepou vyhlídkou. Pohled na Prahu zvláště v zimě tak uklidňoval a život ve městě vzdáleně hučel a šuměl. Vklouzla jsem do vedlejšího pokoje a zasněně ubírala jsem se ke dveřím verandy. Náhle jsem vycítila, že nejsem sama a setkala jsem se s pohledem profesora Masaryka, který seděl za psacím svým stolem při práci. Hrozně jsem se ulekla a vykoktala jakousi omluvu. Ale on se na mě vlídně otcovsky zadíval, řekl, že mu to nepřekáží, jen abych si šla na verandu na čerstvý vzduch, to že je zdravé – a psal klidně dále. Vyšla jsem ven a dívala se střídavě na Prahu a skleněnými dveřmi na jeho krásnou, ušlechtilou hlavu, skloněnou nad psaním. Při tom jsem si myslila, že pro každého, i pro dítě, má vždycky nějakou laskavost. Nebyla jsem na takovou něžnou pozornost od dospělých lidí zvyklá. Teď po letech vidím a vím, čím pan president se lišil od druhých: Úctou k duši druhého, i k duši dětské. A tato úcta budila neobyčejně silnou ozvěnu.